slideshow 1 slideshow 2 slideshow 3

Něco o sobě

Nerada píši životopisy, nicméně vím, že čtenář – a mnohdy i nečtenář – se chce o veřejné osobně dozvědět něco konkrétnějšího. Z toho důvodu mi dovolte, abych vás nechala alespoň částečně nahlédnout do svého soukromí.

Tak tedy narodila jsem se 14. 8. 1950 v Brně. V moravské metropoli žiji, tvořím a doufám, že zde i dožiji. Kdo zná Brno poněkud lépe, tomu prozradím, že celý život bydlím v městské části zvané Černá Pole.

Po skončení základní školy se rozhodovalo, co dál. Já jsem – nevím proč – od mala chtěla být prodavačkou. Snad mě lákal každodenní styk s lidmi. V deseti letech jsem po přechozené angíně velice těžce onemocněla se srdcem. Strávila jsem tři měsíce v brněnské Dětské nemocnici. Tohle údobí se později odrazilo při volbě mého povolání. Lékař mi profesi prodavačky nedoporučoval. Na tehdejším národním výboru mi však coby osobě se sníženou pracovní schopností nabídli možnost pracovat v Klenotech. Moje přání se tedy splnilo, vyučila jsem se jako prodavačka pro podnik Klenoty. Později jsem pracovala dva roky na ředitelství tohoto podniku a po návratu z mateřské dovolené jsem nastoupila do skladu zlatého a stříbrného zboží. V Klenotech jsem pracovala až do roku 1996.

V roce 1972 jsem se provdala, o v r.1976 se mi narodil syn Radek, rok nato jsem se rozvedla.

Podrobnosti o mém psaní si můžete přečíst pod titulkem Moje literární začátky nebo Profese spisovatelky. Zde zmíním pouze skutečnost, že svoji prvotinu jsem napsala ještě v učilišti. Nenašla jsem vhodného nakladatele a rukopis jsem založila do šuplíku. K psaní jsem se vrátila po roce 1989. Tehdy jsem se začala věnovat problematice současné ženy a mým velkým přáním bylo stát se autorkou ženských románů.

V roce 1996, kdy jsem měla na triku už několik vydaných knih, jsem se s Klenoty rozloučila a vstoupila na velice tenký led – stala jsem se osobou samostatně výdělečně činnou a začala se živit psaním.

Nebyl to vždy lehký chleba. Zpočátku se mi finančně dařilo lépe než-li teď, kdy jsem vstoupila do podvědomí čtenářů. Nicméně úspěšně jsem se dopsala do důchodového věku. Bylo to však, jak se říká, o fous. Na podzim roku 2009 mě „chytla záda“, ležela jsem v nemocnici, v prosinci téhož roku jsem byla operovaná. Na to údobí nerada vzpomínám. Nesměla jsem totiž půl roku sedět. Do důchodu mi tenkrát chybělo půl roku. Ale vzhledem k tomu, že jsem měla napsané nějaké rukopisy - jak říkám já „do foroty“- předala jsem je nakladateli a mohla jsem marodit.

Tak tedy jsem skoro novopečená důchodkyně. Píši a doufám, že mi paní Múza bude dál nakloněna tou svojí příznivou stránkou, ovšem kvůli zádům nemohu přece jen psát tolik, co dříve.

Mezi moje další koníčky patří samozřejmě čtení – zbožňuji knihy z lékařského prostředí, mám ráda přírodu, chodím na houby. Ze všeho nejraději- to je mojí drogou-skládám puzzle. Čím větší, tím lepší. U puzzle se mi podaří vyčistit hlavu od psaní a všech starostí.

A nakonec nesmím zapomenout na to nejdůležitější: Sluníčkem mého života se stal malý vnouček. Jsem tedy babičkou. Malý Radeček se narodil v červenci roku 2008. Je sluníčkem mého života.

Žiji v rodinném domku se svojí maminkou a nechovám žádná zvířata! Ten poslední dovětek adresuji všem čtenářům, kteří díky mé tvorbě, v němž často vystupuje nějaké zvíře, jsou přesvědčeni, že jsem fanynkou či chovatelkou psů a koní. Na besedách je to nejfrekventovanější otázka ze strany dětských čtenářů.

Teď už toho o mně víte asi dost a je na čase podívat se, jak jsem se k profesi spisovatelky dostala. Kdo tedy má zájem, nechť ťukne na Moje literární začátky.

Pero - grafika webu spisovatelky